O vílách
Když víly pláčou,
les je plný rosy,
v níž můžeš chodit bosý,
a přesto tě nohy nestudí.
Je teplá a slaná, jak slzy dívky,
co lesní ticho prosí,
ať ukryje ji ve své náruči
a nikdo ze spánku ji nebudí.
Když víly zlobí se,
pak stromy větve shazují
a listí ve vírech se točí,
země chvěje se,
mraky se stahují
a zvěři šlehají blesky z očí.
Když víly zklamou se,
pak stromy začnou vadnout,
tráva je šedivá
a z větví nemá již co spadnout.
Květiny sklánějí své dříve bujné kštice,
ovocné keře neplodí již více...
A tak les usne,
zpěv ptáků utichne,...
dokud se víla znovu nenadýchne.